Mistrovství Evropy Off Road -EUROTRIAL 2004
Dornbirn, Austria - 23.- 25.7.2004

(kliknutím na jednotlivé "Homery" se dostanete na dané fotografie)

Přípravy a cesta	Příjezd a depo	Technická přejímka	Czech National Team
Slavnostní zahájení	Závody	Slavnostní vyhlášení	Různé a zajímavé

Vlastní Mistrovství Evropy začínalo v pátek, 23.7. přejímkami vozů. Český národní tým měl v úmyslu vyrazit v koloně tvořené většinou účastníků již ve čtvrtek brzy ráno. Ovšem po zkušenosti s jízdou v koloně (i když daleko menší) koncem června na Slovensko, jsem rozhodl, že odjezd bude již o půlnoci ze středy na čtvrtek tak, abychom do Dornbirnu dorazili po poledni a mohli v klidu připravit naše depo. A tak se stalo, že již od pozdního středečního odpoledne se ke mně začali sjíždět členové Autosemy a na přilehlých ulicích začalo být dost plno. Dva autobusy, přívěs s autem, velká elektrocentrála (moc děkujeme firmě Altron a panu Uzelacovi) nákladní vlek se složenou Toníčkovou kuchyní, Ford Tranzit se kterým jel Radek Kokoška a spousta aut jednotlivých účastníků, která nakonec zůstala na naší zahradě.
Vše jsme zvládli připravit velice rychle a tak zbyl čas na vykoupání se v bazénu a na nějaké to občerstvení. Před půl jedenáctou jsme vyrazili směr Rudná, kde byl sraz s účastníky z Moravy. Po cestě jsme ještě v 23 hodin sebrali novináře Petra Lutonského, které s námi vyslal Míla Janáček coby mediální sponzor. Když jsme se blížili k Rudné, pro jistotu jsem zavolal Petru Stanovskému, kdeže tedy jsou neboť se blížila půlnoc. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyslechl, že jsou 100 km před Prahou. A tak jsme vyrazili rekreačním tempem směr Rozvadov a doufali, že nás hbité patroly doženou.
Patroly nás nedohnaly, ale zato Subík Bóďa se několikrát objevil okolo nás. Na Kateřinu (poslední benzínka před přechodem) jsme dorazili před  druhou hodinou ranní a velice záhy se začali sjíždět všichni Subíci. Moraváci byli v tu dobu cca 100 km od nás. A tak jsme čekali a čekali a okolo 3 hodiny jsme se dočkali. Nepřijeli sice všichni, ale byla jich většina (dva přijeli, jeden dodělával a vyrážel až ráno).
Po třetí hodině jsme jako řádná kolona (cca 10 aut a autobusů, všichni vleky nebo karavany) přijeli k okénku celnice a díky včasné dohodě s hraniční policií a s Německou ambasádou, jsme pouze řekli, že jedeme na Mistrovství Evropy a ihned celou kolonu, bez zastavení, nechali projet.
Cesta byla úmorná a nejvíc jsme litovali Subíka Petra, který táhl s astmatikem (tak jsme přejmenovali pickupa felicii 1,9 D) velký karavan a v každém kopci musel otvírat topení aby to uchladil a to i přes den, kdy teplota dosahovala 32°C. 
O další zpestření se postaral milanův autobus, kdy mu uprostřed velice čistého města Dornbirn, přibližně 5 km od cíle, praskla vodní hadice na motoru. Opraveno bylo za půl hodiny a po několika kilometrech nás "odchytil" nějaký pořadatel, že si k mám přisedne a dovede nás do depa. No super, ale depo nás zarazilo. Na vyhrazené louce bylo těměř plno a bylo nemyslitelné abychom rozbili depo jako národní tým pohromadě. Po telefonátu hlavní pořadatelce Sigi, jsme na pokyn pořadatele z louky vycouvali a s jeho doprovodem dojeli na jinou, cca 1 km vzdálenou louku přímo u zadní brány do kamenolomu. Tam jsme byli, alespoň do pátečního rána sami - myslím tím Český národní tým. Záhy se ukázalo, že je to loučka výhodná protože byla právě o ten kilometr blíže ke všemu dění, mohli jsme mít trvale zapnutou centrálu a pořadatelé nám na ni umístili dvě kadibudky a dokonce zavedli vodní hadici s kohoutkem, kterou jsme my záhy doplnili sprchou.
Toníček se s kuchyní zabydlel v mém auťáckém vleku a nutno dodat, že pokud byste toto nevěděli, těžko byste hádali, že to není profi cateringový vlek. Vůbec stravování musím prohlásit za jednu z nejdokonaleji fungujících věcí a Tonda je bezesporu člen kuchařského božstva a patří mu za ten očistec (nic neviděl - vařil, buď bylo strašné vedro nebo měl všude vodu - lilo) veliký dík!

PÁTEK
V pátek ráno jsme se zaregistrovali a nasoupili na technické přejímky, po kterých už auta nesměla opustit areál lomu. Všichni jsme je zvládli (pouze Subíci museli oddělit prostor chladičů od posádky a k tomu jim posloužila naše týmová plachta s logem) a odebrali jsme se na prohlídku připravených trialů. Ještě k těm přejímkám, nebylo to zdaleka takové maso, jak to vypadalo z propozic a v podstatě kam se kdo přihlásil, tam byl přijat.
V Dornbirnu jsem udělal výjimku a šel se podívat na připravené tratě před vlastním závodem. Už to nikdy neudělám protože až do vlastního startu jsem neměl klidné spaní. To, co jsme v pátek odpoledne viděli byla hrůza! Obrovské balvany, zrádné terénní schody ohromné náklony a to vše za 4 minuty, které jsou určeny pro projetí každého trialu. Vůbec jsem, i s ohledem na ne příliš vyjasněná pravidla, netušil, jak se to dá projet.
Pravidla nám naštěstí přišel vysvětlit Tim Richards, šéf komisařů a po jeho odchodu nám nebylo lépe. Sice už jsme vše věděli, ale zdálo se to být velice tvrdé.
Okolo 18. hodiny jsme se měli dostavit v národních tričkách, s vlajkami a všemi členy doprovodu do Parc Fermé, kde byla zaparkována naše auta. V tu dobu vypuklo slavnostní zahájení, kdy jeden z pořadatelů vypouštěl kolony aut jednotlivých týmů, ti projeli okolo hlavního stanu, kde je postupně moderátor představoval, na prostranství před ním každý kdo chtěl předvedl nějakou "ptákovinku" a pak zase pomaloučku do parkoviště. My jsme podle abecedy vyráželi po Švédech (Tschechien) a v autech jeli jenom řidiči, ostatní s vlajkami byli po kapotách a střechách. Asi to bylo, v jednotném a velice hezkém úboru dost strhující protože jsme sklidili jednoznačně největší potlesk od diváků. Většina z nás si v nastalé euforii "šoupla nějakou tu vrtulku" (točení se s autem na místě s pomocí různých ručních brzd) a Lukáš Komín dokonce točil tak vehementně, že od jeho Jeepiny odlétl kámen a Milanovi rozbil zcela nové čelní sklo. Celé slavnostní zahájení bylo nádherné a pocitově hodně sugestivní.
Páteční večer jsme si ještě zpestřili výletem lanovkou na 1700 metrů vysoký kopec nad Dorbirnem, kde jsme pokoukali, popili pivko a v klidu jeli dolů (tedy, kromě Petra Kronďáka, který málem utrhl při obou cestách madla na držení - měl z té cesty děs - a dole jsme mu museli otevírat dlaň, jak křečovitě se držel).

SOBOTA
Rozprava začínala v 7,30 v hlavním velikém stanu a nutno dodat, že na rozdíl od předchozích dní, kdy teplota při západu slunce dosahovala 35°C, bylo chladno a již od 4 hodin ráno řádila průtrž mračen (díky přívalům vody se nám rozlomila obrovská depová markýza). Ta neustala do večerních hodin!
Na rozpravě jsme se dozvěděli, že každý má osm trialů a do 17 hodin je musí projet. Na důkaz účasti se každý podepsal a mohli jsme vyrazit.
Jelikož byly sekce rozstrkány po celém údolí a jejich povrchy byly různé, šlo o to zvolit správný začátek. Nebudu zde popisovat jednotlivé trialy, pravdou je, že jsme několikrát do sekce vjeli a mávnutím rukou dali na srozuměnou rozhodčím, že končíme protože dál to prostě nešlo! A tak jsme zcela promočení absolvovali všechny sekce, odevzdali výkazy a ... Přestalo pršet!
Večer byla pro jezdce a spolujezdce připravena Barbecue Party, kde bylo spoustu jídla a pití zadarmo, ale my s Milanem jsme byli tak udření, že jsme po 22. hodině spali,   jako mrtvoly.

NEDĚLE
Na ranní rozpravu, tradičně v 7,30, jsme dorazili pouze my s Milanem a Subíci. Ostatní členové Českého národního týmu se neobtěžovali a bylo to dost nepříjemné, když pořadatelé nad námi čekali až prezenční listinu všichni podepíšou a my švindlovali podpisy všech nepřítomných. Na druhou stranu, jako vedoucí našeho národního mužstva, musím konstatovat, že v ostatní dobu všichni vzorně reprezentovali svými výkony jak český offroud, tak republiku obecně. Myslím, že jsme si vysloužili titul nejsympatičtější tým mistrovství.
Nedělní trialy byly stejné, jako v sobotu, ale s tím rozdílem, že se jely obráceně, čísla byla na pravé straně a branky se jely od 4 (5,3) do 1. Vládlo krásné počasí a nám se dařilo o poznání lépe, než v sobotu. Jenom Milan byl smutný protože už v sobotu v podvečer ho opustily obě uzávěrky a jako dvoukolka neměl žádnou šanci. A tak se vždy jenom pokusil dostat v trialu co nejdál a skončil. My se Zdeňkem jsme zažili nádherný pocit, když se nám podařilo zvládnout nesmírně těžký trial se sjezdem po třicet metrů dlouhé skále plné obrovských balvanů a ve finále se vyrvat do cílového výjezdu, který před námi pokořilo minimum aut a to vše celkem za 0 bodů. Pak jsme projížděli davem diváků a ti nás nadšeně poplácávali po ramenou a pokřikovali " ja, gut čechien" - to nám bylo dobře (a ne poprvé a ne naposledy na tomto mistrovství) na duši!

Již během nevlídné soboty dorazili z Čech naši skalní fanoušci (Choroš s doprovodem, naši známí ofrouďáci a jako největší překvapení Blažej Žáček - můj kolega z práce - s přítelkyní Danou. Pro ně to byl v hlubokém bahně a extrémním terénu neskutečný zážitek, ze kterého se jeli večer vzpamatovat do německé části Bodamského jezera a v neděli byli před polednem zpět plni nadšení. Je pravdou, že každá spřízněná duše v cizí zemi velice potěší.
Odpoledne jsme opět odevzdali výkazy a po informaci, že v 19 hodin máme být u svých vozů, které ani po skončení ježdění nesměly opustit Parc Fermé, jsme se vydali zcivilizovat se.
V tento okamžik je potřeba ozřejmit, že jsme měli jednoznačně nejlepší servis protože Radek Kokoška celé tři dny jezdil (měl povolení jako asistanční vůz) křížem krážem po celém závodišti (bylo to pěkných pár kilometrů mezi trialy) a zcela odevzdaně nás a všechny od "nás"přepravoval mezi depem a trialy. Za tu neúnavnost, kdy měl půjčeného tranzita plného zabahněných a mokrých lidí, a pořád jezdil, mu patří veliký dík. Bez takovéhoto servisu by nám tam bylo o dost hůře.

VYHLÁŠENÍ
V 19 hodin jsme se, spolu s ostatními národními týmy, srotili u parkoviště závodních aut a po chvíli spustila kapela, dalo by se říci dechová, ale muzikanti netřímali klasické nástroje, ale různě pokroucené sestavy automobilových trumpet. Hráli bezvadně a takovým strhujícím způsobem, že po chvíli již podupávala a vlnila se většina účastníků. Po chvíli jsme se vydali v průvodu za hrajícími muzikanty směrem k hlavnímu stanu. Naše pozice, kdy jsme šli první v průvodu, vystihuje euforii a radost celého našeho týmu i jeho oblíbenost mezi ostatními účastníky. Byl to nádherný zážitek, spousty vlajek, České byly díky aktivním vlajkonošům vždy krásně viditelné a super atmosféra. V tomto útvaru jsme za bouřlivého jásotu diváků vstoupili do hlavního stanu a zabrali několik stolů u pódia. Kapela hrála a z vyhlášení se pomalu stával úžasný happening, kde vlajkonoši mávali až do úplného vyčerpání, pak byli vystřídáni. Po hodince přišlo na řadu vlastní vyhlášení a bylo to moc krásné. Jednou bych chtěl také zažít ten pocit stát na stupních vítězů na MIstrovství Evropy v takovéto atmosféře.

Večer jsme vše zabalili, zrušili mobilní kuchyň, pomocí velikého traktoru vytáhli autobusy z rozbahněné louky a na jednu noc se ubytovali, díky pochopení pořadatelů, přímo na pevné ploše v lomu.

Ráno jsme vyrazili ještě před sedmou hodinou ranní a po cca 10ti hodinách dorazili zdrávi a unavení do Prahy.

Závěrem musím poděkovat našim trvalým a spolehlivým sponzorům (Whirpool-pan Živný, Tezas-pan Šetelík, Altron-pan Uzelac, Výtahy Schindler-pan Hawlan a Štěpán), bez nichž bychom nemohli na této úrovni reprezentovat Českou republiku.
A náš dík patří i všem členům a příznivcům Autosema Delta Teamu, hlavně Toníčkovi Nedvídkovi, Radku Kokoškovi, Ivovi Zbránkovi, Petru Kronďákovi, Michalu Adamovi a všem jezdcům i spolujezdcům Czech National Off Road Teamu za vzornou reprezentaci.

Děkuje
Marek MICHAL